Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky
USNaMaR
Navrácení majetku, restituce
USPraNM
Práva národnostních a etnických menšin
IV. ÚS 127/99
> Soud i pozemkový úřad jsou povinny hodnověrným způsobem posoudit, zda existuje nebo neexistuje překážka bránící vydání pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. Pokud je v řízení před těmito orgány naprosto jednoznačně zjištěno, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu zastavěn (přičemž stavba nemá charakter stavby uvedené v cit. ustanovení), nelze namítat porušení základních práv a svobod nadměrně extenzivním výkladem při posuzování podmínek pro vydání nemovitostí.
<
Ústavní soud
rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti D. T., zastoupené JUDr. J. Š., advokátem, proti rozhodnutí Okresního úřadu-pozemkového úřadu Nový Jičín ze dne 21.2.1997, č.j. PÚ/5684/3a.2/92-Va-72/9, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.11.1998, č.j. 38 Ca 145/97-58, za účasti vedlejších účastníků: státního podniku Benzina, s.p., zastoupeného JUDr.
P. M., advokátem, A. M. a F. N., zastoupenými JUDr. J. Š., advokátem, takto:
http://nalus.usoud.cz/Search/Word.aspx?id=34540 (1 of 7) [07.08.08 15:18:17]
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností (doplněnou a upravenou na základě výzvy Ústavního soudu) domáhá zrušení rozhodnutí Okresního úřadu-pozemkového úřadu Nový Jičín ze dne 21.2.1997, č.j. PÚ/5684/3a.2/92-Va-72/9, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.11. 1998, č.j. 38 Ca 145/97-58. V ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo podle čl. 11 a čl. 24 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení základních práv a svobod, zakotvených v citovaných ustanoveních Listiny, spatřuje stěžovatelka především v tom, že v řízení o restitučním nároku pozemkový úřad a soud bez dalšího vycházely z toho, že stěžovatelkou požadovaný majetek byl zkonfiskován jejím rodičům podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., aniž by se zabývaly tím, zda byly v daném případě splněny pro konfiskaci zákonné podmínky. V doplnění ústavní stížnosti konkretizuje porušení základních práv tak, že podle jejího názoru bylo porušeno její právo a právo jejích sourozenců vlastnit majetek, který byl za okolností uvedených ve stížnosti neoprávněně zkonfiskován rodičům. Porušení tohoto práva spatřuje také v nadměrně extenzivním výkladu, který pozemkový úřad i soud zaujaly v otázce překážky vydání pozemků, pokud jde o nezastavěné pozemky nebo jejich části nezbytné pro provoz stavby a pokud jde
o podzemní nádrže. Článku 24 Listiny se stěžovatelka dovolává ohledně údajného přihlášení se rodičů po záboru Sudet k německé národnosti, a to bez prejudice pro své tvrzení, že to nebyl ve skutečnosti otec stěžovatelky, kdo vyplnil sčítací arch ze dne 17.5.1939. Okresní úřad-pozemkový úřad Nový Jičín, ač jako účastník řízení Ústavním soudem řádně vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Přípisem ze dne 10.5.1999 Ústavnímu soudu sdělil, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka. K tomuto sdělení však Ústavní soud nepřihlédl, neboť Okresní úřad-pozemkový úřad Nový Jičín je účastníkem řízení ve smyslu § 76 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako orgán, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Městský soud v Praze konstatoval, že při přezkoumání napadeného rozhodnutí Okresního úřadu-pozemkového úřadu v Novém Jičíně dospěl k závěru, že v daném případě se nejednalo o zneužití dekretu č. 12/1945 Sb., neboť na původní vlastníky je třeba nahlížet jako na osoby německé národnosti, a odkázal na odůvodnění rozsudku. Ohledně tvrzené nesprávné aplikace § 11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. soud upozornil, že ve věci již rozhodoval Krajský soud v Ostravě, a proto se soustředil pouze na to, zda se pozemkový úřad řídil právním názorem vysloveným tímto soudem. Městský soud v Praze považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Vedlejší účastník, Benzina, s.p., ponechává posouzení pozice stěžovatelky a jejích
http://nalus.usoud.cz/Search/Word.aspx?id=34540 (2 of 7) [07.08.08 15:18:17]
sourozenců jako osob oprávněných na úvaze a zhodnocení Ústavního soudu. Rozhodnutí o nevydání pozemku parc. č. 394 v kat. úz. Klokočov však považuje za správné. Pozemkový fond ČR, územní pracoviště Nový Jičín, má za to, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. Postavení vedlejšího účastníka se vzdal. Vedlejšího účastenství se také vzdala obchodní společnost TATRA, a.s., Kopřivnice. Další vedlejší účastníci, tj. A. M., E. H. a F. N., se s obsahem ústavní stížnosti ztotožnili, E. H. se posléze účastenství vzdala.
Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaných vyjádření účastníků a vedlejších účastníků, ze spisu Okresního úřadu-pozemkového úřadu Nový Jičín sp.zn. PÚ/5684/3a.2/92-Va-72/9 a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 145/97 učinil Ústavní soud následující zjištění: Stěžovatelka, společně se svými sourozenci, v řízení o ústavní stížnosti vystupujícími v postavení vedlejších účastníků, uplatnila jako oprávněná osoba podle § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb., postupem podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), dne 2.7.1992 restituční nárok na vydání souboru pozemků v kat. úz. Klokočov. Nárok byl doložen výpisy z příslušných vložek pozemkové knihy, v nichž byla zaznamenána konfiskace majetku rodičů stěžovatelky (podle dekretůč. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.), výměry býv. KNV v Ostravě, jímž bylo vráceno čs. státní občanství rodičům stěžovatelky, a dalšími listinnými důkazy. Okresní úřad-pozemkový úřad Nový Jičín o uplatněném restitučním nároku opakovaně rozhodoval, nejprve rozhodnutím ze dne 18.3.1994, které bylo k podaným opravným prostředkům dvěma rozsudky Krajského soudu v Ostravě zrušeno, posléze rozhodnutím ze dne 23.11.1994, jež v odstavci I. nabylo dne 23.11.1995 právní moci, a v odstavci II. bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.5.1996, č.j. 22 Ca 2/95-43 (ve spojení s opravným usnesením ze dne 21.8.1996), pokud se týkalo pozemků parc. č. 660, 640/1, 659 a 718 (nyní parc. č. 395 a 394), ve zbývající části bylo potvrzeno a nabylo právní moci 15.8.1996. Na to Okresní úřad-pozemkový úřad Nový Jičín rozhodnutím ze dne 15.11.1996 rozhodl o vlastnictví k částem pozemků parc. č. 659, 660 a 640/1 označených v příslušném geometrickém plánu (rozhodnutí nabylo právní moci 2.1.1997), v dalším rozhodnutí ze dne 21.2.1997 rozhodl, že oprávněné osoby nejsou vlastníky požadovaných nemovitostí.
Na základě podaných opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí rozhodovaly ve věci Krajský soud v Ostravě a Městský soud v Praze (s ohledem na místní příslušnost podle § 246a obč. soudního řádu a v závislosti na tom, že opravný prostředek podalo několik navrhovatelů s rozdílnými trvalými pobyty). Oba soudy napadané rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdily. Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích
http://nalus.usoud.cz/Search/Word.aspx?id=34540 (3 of 7) [07.08.08 15:18:17]
upozornil, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodováním obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů, příp. jiných orgánů, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolává ochrany těchto práv, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízením jim předcházející. Stěžovatelka především namítá, že došlo k porušení jejího práva a práva jejích sourozenců, zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny, vlastnit majetek, který byl za okolností ve stížnosti uvedených neoprávněně zkonfiskován jejím rodičům. Při posuzování zásahu do práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny nemá Ústavní soud žádný důvod odchýlit se od své dosavadní aplikační praxe, v jejímž rámci zdůrazňuje, že tímto ustanovením je chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze
Ústavní soud konstatuje, že v dosavadní praxi obecných soudů se vyskytly interpretační i aplikační odlišnosti při hodnocení citovaného ustanovení (na což reaguje řada nálezů Ústavního soudu, např. nález sp. zn. IV.ÚS 68/94, in Sbírka nálezů a usnesení
-svazek 2., vydání 1., Praha, C.H.Beck, 1995, str. 189 a násl.). Ústavní soud v citovaném nálezu především zdůraznil, že pokud je zásadní spornou otázkou to, zda existuje či neexistuje překážka
http://nalus.usoud.cz/Search/Word.aspx?id=34540 (4 of 7) [07.08.08 15:18:17]
bránící ve vydání pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona
o půdě, je povinností soudu (ovšem i pozemkového úřadu) hodnověrným způsobem zhodnotit, zda předmětné pozemky jsou skutečně takového charakteru, že je vydat nelze.
V posuzovaném případě Ústavní soud zjistil, že povahou pozemků, na jejichž vydání uplatnila stěžovatelka s dalšími oprávněnými osobami restituční nárok, se pozemkový úřad zabýval již v původním rozhodnutí z 18.3.1994. Tehdy rozhodl o nevydání souboru pozemků, mezi nimiž byly také všechny pozemky uvedené v napadeném rozhodnutí. Jejich nevydání zdůvodnil tím, že jsou buď pozemky zastavěnými, či bezprostředně souvisejí s vnitrozávodními komunikacemi a průmyslovými objekty. Přitom se nespokojil jen s argumenty povinné osoby, ale záležitost zkoumal ze snímků katastrální mapy, stavebního povolení i kolaudačního rozhodnutí. Nepřihlédl tehdy ke stanovisku oprávněných osob, že ozeleněné plochy uvnitř areálu závodu lze využít k zemědělské nebo lesní výrobě, neboť takové využití by bylo v rozporu s požadavky hygienickými, požární bezpečnosti, bezpečnosti práce a v rozporu se stavebními předpisy. Také pozemky parc. č. ... hodnotil jako zastavěné, protože na prvním z nich se nacházejí podzemní nádrž pohonných hmot a příjezdová komunikace, na druhém jsou umístěny výdejní stojany a objekt pro obsluhu. S tímto stanoviskem se ztotožnil Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 21.7.1994, č.j. 22 Ca 241/94, i když rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil (avšak z jiného důvodu). Pozemkový úřad rozhodl o nevydání souboru pozemků opětovně (rozhodnutí ze dne 23.11.1994) a nevydání zdůvodnil totožnými důvody. Při rozhodování o dalším opravném prostředku oprávněných osob krajský soud velmi důkladně posuzoval rozsah, v jakém nezastavěné části pozemků bezprostředně souvisejí se stavbou a jsou nutné k jejímu provozu (soud provedl ohledání na místě samém dne 14.5.1996). Krajský soud zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání pozemků, pokud šlo o pozemek parc. č.... když shledal, že v jejich částech sloučených do pozemku parc. ... by mělo dojít k vydání) a parc. č. ... , ovšem z důvodu nesprávně označené povinné osoby (jinak je hodnotil jako nemovitosti, které nelze vydat), ve zbývající části rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání pozemků potvrdil. Pozemkový úřad zadal vyhotovení geometrického plánu pro reálné rozdělení nemovitostí a rozhodnutím ze dne 15.11.1996 vydal pozemek parc. č...., který vznikl z dílů pozemků parc.č.... Rozhodnutí nabylo právní moci dne 2.1.1997. Za účelem dořešení restitučního nároku si vyžádal další důkazy - stavební povolení, kolaudační rozhodnutí, zápisy do stavebních deníků prokazujících skutečné datum zahájení staveb, aby napadeným rozhodnutím ze dne 21.2.1997 rozhodl, že zbývající pozemky se nevydávají a že za ně bude poskytnuta náhrada. Pokud o podaném opravném prostředku rozhodovaly soudy, oba soudy konstatovaly, že překážka k jejich vydání [ve smyslu citovaného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zák.
http://nalus.usoud.cz/Search/Word.aspx?id=34540 (5 of 7) [07.08.08 15:18:17]
č. 229/1991 Sb.] je dána. Městský soud v Praze ve svém rozsudku uvedl, že předmětem jeho zkoumání byla okolnost, zda se pozemkový úřad řídil právním názorem vysloveným soudem v předcházejících zrušujících rozsudcích. Po zhodnocení závěrů dosažených v řízeních předcházejících napadeným rozhodnutím nezjistil Ústavní soud porušení základního práva nebo svobody stěžovatelky. Stěžovatelka podstatnou část námitek vznášených proti napadaným rozhodnutím spojuje s porušením svého základního práva chráněného v čl. 24 Listiny. Je však patrno, že v žádné fázi řízení
o restitučním nároku nedošlo k diskriminaci stěžovatelky z důvodu její příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, což je obsahem ochrany práva zakotveného v čl. 24 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává. Stěžovatelka ve své původní stížnosti ze dne 4.3.1999, v jejím doplnění ze dne 1.4.1999, tak v dalších podáních adresovaných Ústavnímu soudu, opakovaně zdůrazňuje, že při konfiskaci majetku rodičů nebyly naplněny stanovené podmínky a že proto došlo ke zneužití Benešových dekretů. Uvádí, že pokud Ústavní soud nezaujme stanovisko k češství její rodiny, nemůže být případ spravedlivě vyřešen. K tomu je nutno uvést, že podle tzv. Benešových dekretů mohl být konfiskován majetek nejen Němcům a Maďarům, ale i dalším skupinám osob. Dále je nezbytné vzít na zřetel, že zák. č. 243/1992 Sb. koresponduje filozofii restitučního procesu založené na myšlence, že nelze odčinit veškeré spáchané křivdy, přitom je jediným zákonem prolamujícím časovou hranici stanovenou 25.únorem 1948, a tudíž napravuje některé další křivdy, které se staly před tímto obdobím. Jeho účel spočívá v nápravě těch křivd, jež vznikly v důsledku platnosti nebo zvláštního použití právních předpisů nebo na základě jiných vymezených důvodů na území ČR (srov. § 1). Proto se na jeho základě stali oprávněnými osobami, nad rámec původního okruhu osob dle zákona č. 229/1991 Sb., i ti, kteří ztratili majetek podle zmíněných Benešových dekretů o konfiskaci, neprovinili se proti tehdejšímu čs. státu a nabyli zpět občanství.
Stěžovatelka i její sourozenci spatřují svoji křivdu v tom, že na jejich rodiče byly neprávem vztaženy dekrety č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. podle nichž došlo ke konfiskaci majetku. Ústavní soud, při vědomí toho, že nelze napravit všechny spáchané křivdy, spatřuje u stěžovatelky nápravu křivd v tom, že je považována za osobu oprávněně se účastnící restituce, a že její restituční nárok byl shledán důvodným. V jejím případě však bylo předmětem právního posouzení, zda jí lze vydat původní pozemky, či zda vydání nebrání některá ze zákonných překážek (srov. § 11 odst. 1 zákona o půdě), a proto jí budou převedeny jiné pozemky z vlastnictví státu (§ 11 odst. 2 zákona o půdě). Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud zamítl ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
http://nalus.usoud.cz/Search/Word.aspx?id=34540 (6 of 7) [07.08.08 15:18:17] NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 15. března 2000
http://nalus.usoud.cz/Search/Word.aspx?id=34540 (7 of 7) [07.08.08 15:18:17]